A. B. S. "Jednou skautem - navždy skautem."

Listopad 2016

Český kras

14. listopadu 2016 v 9:10 Český kras 2016
1. den puťáku- PO 1. 8. 2016 Terka
Před puťákem probíhal nákup jídla, plynu, plachty, takže náš puťák oficiálně začal ve 14:57, kdy nám přijel vlak na HVN v Písku. Rosnička koupila lístek pro Honzu (Zvířectila), Denču, Elišku a Terku a jelo se osobákem do Berouna. Cesta trvala něco málo přes dvě hodiny. Město Beroun se nám vůbec nelíbilo, ale museli jsme podniknout ještě menší dodatečný nákup instantního jídla. Cca za půl hodiny nám jel další vlak, který nás odvezl do Vráže u Berouna. Naše cesta začínala po žluté, která nás vedla prapodivnou cestičkou lesem. Došli jsme do vesničky Svatý Jan pod skalou. Jak řekl Honza, chcípl tam pes. Když jsme popošli do "centra", zlepšilo se to. Nacházel se tam klášter, u kterého byla příjemná studánka. Když jsme napili, vzali jsme si naše těžké krosny a pokračovali jsme po červených značkách. Cesta byla do kopce. Opravdu do hodně velkého kopce. Byla kamenitá, i písčitá zároveň. Tu a tam spadlý strom. Vážně pecička. Nahoře bylo rozcestí. Naštěstí jsme se dále vydali po zelené, která vedla k jeskyni Arnika. Ta jeskyně byla vzdálená pouze 1 kilometr, ale upřímně, nestála za nic. Byl to jakýsi zamřížovaný betonový obdélníkový vchod, ve kterém byla vidět tma a hromada odpadků. Kousek dál nás čekalo rozcestí U lomu. Naše cesta vedla kolem pole a nad ním v dáli se vznášel balón. Nicméně jak jsme tak šli kolem toho pole, ochutnávali jsme kyselá jablka, švestky a vše, co nás napadlo. Jíst se to nedalo, ale šlo o srandu, ne? Před námi byla vesnička Bubovice. Malá a nic zajímavého jsme v ní neviděli, krom hezkého psa za plotem. Za Bubovicemi bylo letiště a na něm bylo letadlo. Už jsme se začínali rozhodovat, kam si lehneme. Vylezli jsme na kopec, odkud jsme pozorovali krásný západ slunce. Na kopci byla nějaká zeď a podél rostlo houští a stromy. O kus dál byla louka, také obklopena křovím. Tam jsme si rozložili plachtu a vyndali večeři. Spát jsme šli celkem brzy, ale popřáním dobré noci den zdaleka nekončil. Denča pozorovala hvězdy, Terka pípala a Eliška úzkostlivě vyhlížela štěkajícího srnce.

2. den puťáku- ÚT 2. 8. 2016 Eliška
Ráno jsme se probudili kolem osmé a hned jsme si připravili varky, abychom si uvařili kafe a Terka čaj. Vyndali jsme snídani a povídali si o hvězdách a družicích, co Denča zkoumala v noci. Nastal čas uklidit plachtu, sbalit věci a vydat se na cestu.
Šli jsme chvilku po silnici a pak kousíček cesty šel přes pole, abychom se napojili na žlutou stezku, která vedla kolem lomu Velká Amerika. Všude jsme míjeli cedule ZÁKAZ VSTUPU, a tak proč zákaz neporušit? Sundali jsme krosny a vydali se vyšlapanou cestičkou k lomu, ve kterém se zrovna natáčel film. Tak jsme se tam vyfotili, Denča si natrhala trochu špendlíků, nasadili krosny a šli dál po žluté, která nás dovedla k bezpečnému výhledu na lom, kde jsme potkali filmaře. Ptali jsme se jich, co se tam natáčí a prý nějaký celovečerní film, který se pohybuje v čase ještě před Kristem (víc nám neřekli… ). Cesta nás dovedla k lomu Politických vězňů, kde byla malá jeskyně a u ní malé jezírko. Další návštěvníci lomu už nám dýchali za krk, takže jsme pokračovali k dolu Kanada, který byl neskutečně moc zasypaný odpadky… Vylezli jsme na kopec a šli k lomu Malá Amerika. Cestou jsme viděli věž Karlštejna. U Ameriky jsme si dali sváču a delší pauzu. Rosňa, Honza a já jsme se šli kouknout na další, ale nezatopené lomy. K Liščímu lomu byl takový vlez, kudy šli nejprve jen Honza a Rosňa. V lomu našli jeskyni a zavolali mě, abych šla za nimi. U jeskyně byl nápis ZIMOVIŠTĚ NETOPÝRŮ. Rosňa se chtěla jít podívat dovnitř jeskyně, tak jsme šli. Rosničce se to tam moc líbilo a já jsem byla ráda, že už jsme šli pryč. Denča s Terkou se zatím fotily a hlídaly krosny.
Teď nás čekala cesta k Bubovickým vodopádům, které byly takové malinké, cesta k nim vedla přes kameny a bláto. Rozdělili jsme se na 2 skupiny, nejprve Rosňa s Honzou hlídali krosny, pak jsme se o hlídání prostřídali. Další zastávkou byla vesnice Srbsko, kde jsme si nakoupili jídlo a zašli na točenou Kofolu a pozdní oběd, který byl moc dobrý. Mimochodem, najít hospodu, kde je točená Kofola, je celkem bojovka.
Pokračovali jsme na Kodu. To je takový kopec, kde nás čekalo velké stoupání. Za odměnu jsme se osvěžili u studánky, kde jsme si doplnili zásoby vody. Další zastávkou byla jeskyně Koda, ke které vedla sice žlutá i modrá stezka, ale byla to moc velká oklika, a tak jsme šli neznačenou cestou. Jakoby toho stoupání nebylo dost, k jeskyni jsme se škrábali přes kamení a spadlé stromy, díkybohu, cestu jsme všichni přežili. Jeskyně byla taková malá, ale pěkná. Chvíli jsme vydechli, napili se, setřásli ze sebe lezoucí klíšťata a pokračovali po modré do vesnice Tobolka. Cestou jsme potkali ohradu s krávami, které byly přítulné a mohly jsme si je pohladit. U silnice před Tobolkou stál strom plný zralých višní. Honza na strom vyšplhal a višně natrhal do igeliťáku. Občerstvili jsme se a šli směrem ke Koněpruským jeskyním. Cesta nás vedla přes pole, kde byl malý lesík, který napřed nevypadal na přenocování, ale nakonec jsme našli fajn místečko.
Rozbalili jsme plachtu, postavili přístřešek, který byl fakt velký. Vyndali jsme varky, rýži, konzervy, otvírák a začali vařit rizoto. Zjistili jsme, že moje varka je tak trochu nefunkční, a tak mi Rosňa připravila maso, Terka rýži, já už jsem si to jen promíchala se zeleninou. Rizoto bylo výborný. Ohřála jsem vodu na kafe a čaj, později jsme ohřáli vodu na ešáky.
Zalezli jsme do spacáků a chvíli debatovali o tom, jaká je vlastně plachta, pod kterou ležíme. Rychle se stmívalo a zanedlouho jsme usnuli. Noc byla klidná, nepršelo.

3. den puťáku- ST 3. 8. 2016 Rosnička
Ve středu jsme se probudili v našem krásném mega-přístřešku, nasnídali se, všechno pobalili a vydali jsme se k zlatému hřebu našeho puťáku - ke Koněpruským jeskyním. Počasí bylo příjemné právě tak na putování, nicméně nás dnes mělo čekat jen pohodových cca 10 km. U jeskyní jsme řešili dilema s krosnama, jelikož hodná paní na pokladně nám je odmítla uschovat a nabídla nám, že si je můžeme nechat venku před pokladnou. No, nezbylo nám nic jiného, a proto jsme zariskovali a s těžkým srdcem krosny opustili. Vydali jsme se na místo začátku prohlídky, kde už čekalo spoustu lidí. Všude kolem jsme krásně viděli na tzv. Čertovy schody. Pak už jsme byly vpuštěny do podzemí a paní průvodkyně nám vyprávěla různé zajímavosti o nalezení a prozkoumávání Koněpruských jeskyní a samozřejmě o tom, co jsme kolem viděli. Bylo to opravdu nádherné, člověk ani nemůže věřit, že příroda dokáže takové divy. Po prohlídce jsme šli s očekáváním k našim krosnám. Byly tam... Naše myšlenky na naše oblečení a jiné nezbytnosti, na to, co bysme jedli, jak bysme spali a podobně, jsme mohli pustit z hlavy. Před občerstvením jsme si dali sváču, koupili nějaké dobrůtky a šlo se. Vydali jsme se po silnici do 4,5 km vzdálených Vinařic, kde jsme si na na návsi odpočinuli. Pokračovali jsme do Všeradic, které byly jen přes kopec. Trochu jsme váhali, jestli bude lepší jít kratší trasou přes kopec a přes les, nebo delší, ale pohodlnější cestou po silnici. Nakonec jsme to fikli nějak mezi přes louku. Jelikož jsme do Všeradic dorazili nějak po poledni a mělo to být naše téměř poslední stanoviště, rozhodli jsme se tam chvilku pobýt a uvařit si oběd. Vydali jsme se z návsi k Všeradickému zámku, kde jsme mysleli že něco uvidíme. Obcházeli jsme dlooouhou zeď zámku na jejímž konci se nacházel vstup do zámku - do zámeckého penzionu s restaurací. Restaurací jsme ale nepohrdli a vyčerpané jsme si objednali malinovky. Jelikož jsme usoudili, že na této straně Všeradic není žádné příhodné místo pro vaření, odebrali jsme se zpátky na náves... Uvařili jsme si hrachovku a nakoupili v Coopu poslední snídani. Plné všech zbylých sil jsme se vydali dál, hledat nocoviště. To podle plánů a mapy neměl být žádný problém. Byly asi 3 hodiny a to nám dávalo spoustu času. U další vesničky jménem Vižina, se podle mapy nacházel sympatický lesík, který byl zároveň blízko vlakové zastávky, kterou jsme ráno potřebovaly. Lesík nás ale hodně zklamal. Všude bylo ostružiní a nedalo se najít jediné místo bez toho píchavého zla. No nic, dál něco určitě bude. Bylo. Spoustu klíšťat a komárů, kteří se na nás chytali jen co jsme zastavili. Na úplném kraji bylo příhodné místečko, jenže bylo vážně na kraji a přímo u baráčků, takže by na nás všichni viděli. Pokračovali jsme dál, kde byl podle mapy starý lom, tak jsme si říkali, že v jeho blízkosti by mohlo být nějaké příhodné místo. Jenže tam byl zákaz vstupu a my jsme přeci skautky, takže jsme hledali dál. Už jsme mysleli, že si prostě uválíme kus obilí co rostlo všude kolem a bude, jenže po bližším prozkoumání jsme zjistili, že jsou to pořádná oraniště s hroudami a balvany. Tak zase nic. Při prozkoumávání na nás dokonce vyběhla srnka, kterou jsme v roští evidentně vyrušili a způsobila nám lehký šok. Rozhodly jsme se kus popojet vlakem, protože tady bysme evidentně neuspěli. Zrovna nějaký vlak přijížděl, tak jsme naskočili a ve vlaku se rozhodly, že naše konečná zastávka bude Skuhrov pod Brdy. Dorazili jsme k lesíku, kde jsme chtěli spát a zjistili, že je tak tmavý a tak hustý, že tam přístřešek určitě nepostavíme. Zoufale jsme stály na silnici a Terka objevila místo mezi polem a oním lesem, kde rostly nálety. Ačkoli se nám to nezdálo ideální, nebyl žádný vyslověně reálný důvod proč odejít. Rozbalily jsme plachtu, karimatky a odpočívali jsme. Byly tam dost slušný hrbolky, což cítil pouze Honza, který neměl nafukovací karimatku. Provedli jsme stěhování a odpočívali dál. Kousek od nás jsme objevili rozházené kosti ale později to Honzovi nedalo a šel se podívat na pole. A jeho tušení se potvrdilo. S Honzou jsme prozkoumali kus pole a všude bylo rozrochňané od prasat. Dali jsme holkám na výběr, jestli chtějí zůstat nebo najít nové místo. Elišky legendární: "Jaká je pravděpodobnost, že nás zabijou?!?" mluví za vše. Ačkoli už třeba Terka téměř spala, Eliška byla první zabalená a připravená k odchodu. Vydala jsem se s Honzou do vesnice, a prozkoumávali jsme okolní louky. Známky po prasatech byly všude. Jelikož jsme viděli, že nás z okna někdo pozoruje, odvážili jsme se a zazvonili. Hodným lidem jsme vyprávěli naší cestovatelskou anabázi a oni nás nechali přespat na upraveném trávníku vedle jejich plotu. Ačkoli v noci začalo lehce kapat (což jsme ale ignorovali a zase přestalo) a budili nás podezřelé zvuky, bylo to přesto to nejlepší místo, co jsme mohli najít.



4. den puťáku- ČT 4. 8. 2016 Terka
Ráno nás vzbudil troubící jedoucí vlak (naštěstí nebyl náš). Jelikož nás snídaně čekala ve vlaku, sbalili jsme si věci a plachtu a šli jsme čekat na vlak na železniční stanici jménem Skuhrov pod Brdy. Vlak nám jel v 7:25 a dovezl nás do Lochovic. Tam jsme čekali na náš rychlík. Rosnička s Honzou mezi tím nakupovali v Coopu. Rychlík nám přijel v 8:40. Nasedli jsme a hurá domů! Vagón zvenčí vypadal staře, ale vevnitř byl jako nový. Seděli jsme na červených sedačkách a na okně jsme měli dokonce síťku proti slunci. Vlak byl docela plný, ale před Čimelicemi se to vyprázdnilo. V Čížové k nám nastoupili protivínští skauti, kteří byli tohoto času na táboře na Skaličňáku. V Písku jsme byli lehce před desátou. Rozloučili jsme se a pak se naše cesty rozdělily. Myslím, že se puťák vydařil a doufám, že zase brzy vyrazíme někam poznávat české kraje a že se k nám třeba ještě někdo přidá.

KLÁRKY HLÍDKA

13. listopadu 2016 v 21:14 TÁBOR 2016

LT 2016 KRONIKA

13. listopadu 2016 v 20:53 TÁBOR 2016