A. B. S. "Jednou skautem - navždy skautem."

Česká Kanada 2017

9. srpna 2017 v 15:33 |  Putovní tábory
1. den ČT (3.8.2017) Terka

Ráno jsme byli všichni odloučeni, nicméně naše rána probíhala stejně - sprcha, dobíjení telefonů a balení posledních věcí. Já, Eliška a Klárka jsme se sešly v Písku na nádraží a zakoupily jsme si jízdenku do Jindřichova Hradce. V Budějcích do námi zabraného kupé přistoupili Rosnička se Zvířectilem. S sebou přinesli koblížky, které jsme společně posnídali. Cestou jsme debatovali nad podivnou marmeládou v koblížkách a také o breberkách, které sídlí v záclonkách ve vlaku. Cesta utíkala poměrně rychle a než jsme se nadáli, nastupovali jsme do úzkokolejky v Jindřichově Hradci. Jeli jsme s dopravní společností JHMD. Jízdenky jsme si zakoupili u smradlavého průvodčího. Úzkokolejka byla, řekla bych až nekomfortní. Tiskli jsme se v chodbičce mezi dveřmi a záchodem označeným písmeny OO. Jak jsme tak jeli, bylo nám čím dál tím větší vedro. Přistupovali další lidé a úzkokolejka jela krokem. Snažili jsme si dělat srandu ze dveří, kterým jsme nevěřili, a tak jsme si je zajistili červenou páčkou. Ač jsme se bavili, každý z nás se těšil na moment výstupu.
Když jsme konečně dojely do zastávky Kunžak-lomy, vyfotili jsme společnou fotku a v malém obchodu jsme si koupili něco dobrého. Rosnička a Zvířectil si dali nějakého čokosmetanového nanuka a já s holkama jsme si koupily limonádu Zon. Sebrali jsme naše krosny a odhodlání a vyrazili jsme vstříc našemu cíli, krásné přírodě, srandě a dobrodružství. Naše cesta byla po žlutých značkách. Hned začátkem jsme narazili na maliny a ostružiny, takže jsme je tam zkrátka nemohli nechat. Když jsme došli do kunžackého lesa, museli jsme pořídit pár snímků na romantické dřevěné lavičce uprostřed borůvčí. Teď už nás čekala pravá Česká Kanada, která mě osobně okouzlila v prvním okamžiku. Takhle krásný čistý les jsem dlouho neviděla. Chvílemi jsem měla pocit, že bych v tom borůvčí mezi stromy s průsvitajícími teplými paprsky slunce mohla zůstat.
Cesta nás zavedla k první studánce. Byla schovaná v hustším lese a nedalo se z ní moc dobře napít. To ale nebránilo tomu, abychom se mohli osvěžit a dát průchod uvolnění a radosti už jen z toho důvodu, že jsme studánku našli. Zahájili jsme oběd. Všichni krom Klárky měli toasty. Na Klárku čekal rohlík s překvapením - okurka. Celou dobu nás obtěžovaly sovy a jezdící auta, a proto jsme se zvedli a šli dál. Sluníčko nás pálilo, ale mezi stromy se to dalo snést. Trochu jsme pozměnili naši cestu, abychom k rybníku Zvůle dorazili co nejkratší cestou. Na vrcholku menšího kopce jsme našli monumentální kameny, které se jmenují Ďáblův chléb. Moc se nám tam líbilo. Já, Eliška a Klárka jsme si kámen prolezly ze všech stran a užívaly jsme si role zvídavých horolezců.
Netrvalo to dlouho a ocitli jsme se u rybníka Zvůle. Naše vzpomínky ze závodu, který byl na tomto místě dva roky nazpět, se začínaly s úsměvem ve tváři vracet. Objednali jsme si něco k pití. V první řadě to byla pro všechny kofola, pro Rosničku se Zvířectilem ještě pivo. S holkama jsme si objednaly nanuka, který měl rozteklou a takovou gelovou konzistenci. Požádaly jsme místní obsluhu ve dřevěné boudě s občerstvením a šli jsme si dovnitř dočepovat vodu do lahví. Už v tu chvíli nám začal překážet jakýsi vyčuhující trám z té budky. Byl nešikovně umístěný, bránil v cestě a ohrožoval. Eliška, Klárka a já jsme dostaly chuť na párka v rohlíku, a tak jsme si ho objednaly. Během jídla jsem se pokydala kečupem a Klárka zaskočila k pultu pro ubrousek, aby mne zachránila. Cestou zpět se poměrně silně udeřila do čela a nosu o ten nešťastný trám. V tu chvíli potřebovala zachránit spíše ona. Na Rosničky telefon jsme vyfotili selfie a pokračovali jsme v cestě.
Šli jsme kolem rybníka a prošli jsme kolem loučky, na které jsme během závodu přespávaly. Trošku jsme sešli z cesty, ale Rosnička nás pomocí GPS dostala na tu správnou. Naštěstí jsme narazili na pumpu s tekoucí studenou vodou a mohli jsme se osvěžit. Ukazatele nás navedly k balvanu Ďáblova prdel. Sundali jsme krosny a pořídili jsme fotky. Při táborové vzpomínce na hnědý nos byla docela sranda. Ještě větší sranda byla, když Klárka našla v kameni prohlubeň přesně na její pozadí a začala si myslet, že je to tam schválně. Obrátila se na nás s tímto dotazem, což rozpoutalo vtipnou debatu. Další ukazatel nás navedl k rybničním kaskádám pod Jakubem. Kaskády byly moc krásné. A jak už to chodí, když jsme šli z kopce, zákonitě jsme museli i do kopce. Ten kopec by nebyl zas tak zlý, ale patnácti kilové krosny to dělaly ještě horší. Nešli jsme ale dlouho a dorazili jsme k rozhledně svatý Jakub. Rozhledna byla uprostřed lesoparku. Bylo to tam opravdu moc hezky udělané. Vypadalo to tam jak u kanadských indiánů. Nějakou chvíli jsme tam pobyli. Pokochali jsme se výhledem z rozhledny. Dali jsme si pívo a Klárka si dala lízátko, které dostala darem k dětskému zlevněnému vstupné. Čas se nám začal krátit, a jelikož jsme se rozhodli ujít toho co nejvíc ještě dnes, museli jsme se vzchopit a jít dál.
Jak jsme tak šli, zaslechly jsme ten známý dětský táborový křik. Nějak nechtěně jsme šli blíž a blíž až jsme najednou byli tam. Naše pohledy s táborníky se nechápavě střetly, ale my se vydali dál do kopce- jak jinak. Po chvíli jsme museli sejít z cesty, která už dál nevedla a začali jsme stoupat. Šli jsme cestou necestou. Krosny nás převažovali a bylo neskutečné horko. Pot z nás lil proudem. Rosnička pomocí GPS zjistila, že by někde poblíž nás měla být cesta. Stáli jsme na místě a pociťovali jsme zoufalství. Rosnička udělala první krok a cestu za malými smrčky našla. To už se nám pak šlo krásně, než jsme dorazili k poli. Začal padat jemný osvěžující déšť, který naneštěstí brzy přestal. Šli jsme ječmenem a trpěli jsme bolestí. Naše nohy byly červené a seškrabané. Jít přes pole byl špatný nápad. Potřebovali jsme nutně vodu a místo, kde už zůstaneme. Zaťali jsme zuby a s nadějí v srdci jsme se konečně dostaly na silnici, jež nás dovedla k rybníku a k očekávané studánce. Voda v ní byla studená, lahodně dobrá a osvěžující.
Rosnička se Zvířectilem našli místo s ohništěm a lavičkou. Společně jsme se domluvily na místě určeném ke spaní a taktéž společnými silami jsme postavili přístřešek. Rosnička a Zvířectil si vzali plavky a šli se vykoupat a já s holkama jsme si udělali večeři- rizoto. Najedly jsme se a mezi námi a Rosničkou proběhlo střídání o hlídání krosen. Od Zvířectila nám byla doporučena koupel, od Rosničky pískový vstup do rybníka. Jediný problém byl ten, že jsme neměly plavky. Vyčkaly jsme, až lidi zmizí a na Evu jsme vkročily do rašelinového rybníka. Voda byla tak příjemná, že se nedalo odolat. Voda byla teplá a černá, nicméně byla čistá. Bylo to jako koupat se v černém čaji. Zapadající slunce tomu dodávalo jiskru. Z vody se nám nechtělo, protože nám bylo jasné, že až z vody vylezeme, stane se z této chvíle jen vzpomínka. Ale nezapomenutelná. Oblékly jsme se rovnou do pyžam a vrátili jsme se k Rosně a Zvířectilovi, kteří už se chystali ke spánku. Vyčistili jsme si zuby a zalehli jsme. Pomalu jsme usínali a zdálo se mi, že jsem zažila ten nejpestřejší puťákovej den.

2. den PÁ (4.8.2017) Eliška

Ráno mě probudil můj budík, díky kterému jsem probudila i ostatní. I když to možná úplně nemohu nazvat buzením, protože už všichni byli v takovém polospánku. Důvod je jednoduchý: prší. Nevím, jak dlouho, ale už co bylo světlo, začalo kapat. Nikomu se moc nechtělo vylézt z teplého spacáku, ale nakonec jsme se v 8 vykopali. Sklidili jsme spaní, vyndali snídani a baštili. Bohužel bylo třeba se sbalit úplně a vydat se na cestu, máme před sebou přeci jenom pár kilometrů… Vychytali jsme chvíli, kdy nepršelo tak moc, abychom odvázali plachtu a jakžtakž ji vyklepali. Nakonec jsme si oblíkli pláštěnky a šli. Podle Honzy jsme vypadaly jako šneci…
Dorazili jsme do Matějovce, našli autobusovou zastávku, kde jsme si na chvilku odpočinuli. Ač se mi tam líbilo, nebylo zbytí a šli jsme dál. Napojili jsme se na nějakou polňačku a cestou debatovali o Divergenci a Hunger games. Došli jsme k závěru, že Divergence je lepší.
Přišli jsme do vesničky Stoječín. No, moc živo tam teda nebylo. Zalezli jsme do místního kostelíku a vyndali jídlo, sundali pláštěnky a odpočívali. Na zdech tam visely písničky okopírované z nějaké knížky pro děti, tak jsme si i trochu zazpívali. Přestalo pršet, tak jsme se mohli vydat dál.
Kousek jsme šli po silnici a pak se napojili na Grázlovu stezku. Čekal nás slušnej kopec, který nás dovedl k Schillerovým kamenům. Vylezli jsme na ně, ale moc jsme z nich neviděli, jenom les. Stezka pokračovala ke Grázlově sluji. To byla taková jeskyně, kterou šla Klárka prozkoumat a našla tam myš. Cesta nás vedla z kopce a my se napojili na žlutou. Došli jsme k rozcestí, a dál pokračovali po zelený, co nás vedla k Pffafenschlagu. Původně jsem si myslela, že už to je v Rakousku, ale není. Jelikož i vysvitlo sluníčko, hned se nám ťapalo líp. Naším cílem bylo turistické odpočívadlo- takový hezký dřevěný domeček u rybníka. Tam jsme na nějaký čas zakempili, vyndali varky a dali se do vaření čaje a těstovin. Varka stála na zemi, v poklidu se tam vařila voda a najednou si to rozmyslelo, že už to vařit nebude a ešus s vodou se překlopil. Ach jo, ale co se dá dělat? Dali jsme si vařit další vodu, ale varku postavili na jiné, méně frekventované místo. Voda už se skoro vařila, já tam tak stojím a najednou ešus bum na zem… To snad ne?! Terka, ač u toho nebyla, mě nařkla z toho, že nosím smůlu a že jsme do toho vrazila. Nakonec jsme se rozhodli, že varku dáme mimo přístřešek, já k ní mám zakázaný přístup. A vida, na potřetí se nám voda nezvrhla a můžeme si vychutnat čaj, kafe, karamelky a marshmallow. Aby toho nebylo málo, Rosňa se taky málem opařila, když míchala svoje těstoviny. Fakt nevím, co s tím vařením dneska je. Po náležitém odpočinku jsme se vydali směr Pffafenschlag. To jsou takové archeologické vykopávky z 11. století. Tuto osadu odkryli žáci 7., 8. a 9. třídy místní základky. Někteří žáci si i postavili stan a bydleli tam. Zajímavé…
Naše cesta pokračovala ke Starému Městu pod Landštejnem. Šli jsme po červený a potkávali spoustu bunkrů, které jsme díky Klárky přeřeku přejmenovali na bungry. A jé, tady rostou i maliny! Toho se musí využít! Hned jsme zastavili u maliní. A já říkám: "ha, ještěrka!", protože mi proběhla před nohama. Kouknu se pořádně a ve stejné hlasitosti jsme řekla: " ha, zmije!!". Teda, podle mě to byla zmije. Takovej šok. Fujky. Pokračovali jsme dál, až jsme narazili na strom, který odděloval Čechy a Moravu. Kousek od něj byl jeden bungr, tak jsme tam zastavili, odpočívali, házeli po sobě šišky a rozebírali herní desku Sázek a dostihů. Bezdůvodně. Staré Město už bylo, co by kamenem dohodil, tak jsme si zase nahodili krosny a šli. Město už se blížilo a sním i Coop, ve kterém jsme si museli nakoupit. Přidali jsme do kroku, abychom to stihli, protože v pět zavírali. Cestou jsme nechaly Honzu s krosnami v hospodě a vydaly se na nákup. Stihly jsme všechno krásně a šly do hospody.
Objednali jsme si Fofolu, pívo, palačinky, zmrzlinu a čekali na Bobše s Dádou. Ta zmrzka bodla. Zanedlouho už se naše puťákovská parta rozrostla. Dočepovali jsme si vodu, zaplatili a šli hledat pěkné místečko na spaní.
Došli jsme k přírodnímu koupališti, které jsme si hezky celé obešli, abychom našli vhodný plac v lesíku, ale nakonec jsme se usídlili na louce hnedle vedle rybníku. Vyndali jsme si mokré věci, plachtu, přivázali ji ke stromům a šli se koupat. Problém byl zase s náma třema, co jsme neměly plavky. A najednou se mi v hlavě rozsvítilo… Do vody půjdeme v pláštěnkách!! Jeeej… Vypadalo to možná trochu debilně, ale co, byla sranda. Šnečci se jdou koupat.
Po relaxování ve vodě jsme byli tak akorát na to, si dát véču. Tentokrát se nikdo ani málem nezranil. Během vaření jsme si četli v novinách, co přinesla Bobeš Terce, aby si je dala do bot, co byly trochu mokrý, jak se prve zvrhla ta varka s vodou. Našli jsme v nich článek o upírech, pověstech Landštejnu a čínský horoskop. K tomu byl dokonalej západ slunce, všude růžovo… Tenhle pocit je k nezaplacení. Nám se konečně uvařily těstoviny, když v tom se tu zjevila nějaká omladina s basou piv, reprákama a psem. To bude noc.

Bylo skoro deset, takže jsme se začali chystat do spacáků. Naši sousedé byli ale opačného názoru, zapnuli hudbu- nějaký šílený techno, rozdělali oheň a bavili se. Nakonec se nám ale podařilo dostat se do polospánku, tu tam jsme se probouzeli… Ale mohlo to být i horší. Kolem druhý ráno se ti týpci odebrali a my mohli v klidu spát.


3. den SO (5.8.2017) Klárka

(brzy)


4. den NE (6.8.2017) Terka

Začátek našeho dne na sebe nenechal dlouho čekat. Začal konkrétně v 00:44 ráno. Probudil nás silný vítr, který nám sebral plachtu a pár dalších věcí. Druhou plachtu jsme museli odvázat a začít tuto situaci nějak řešit. Mělo začít pršet a poblíž nebylo kam jít. Hned vedle nás byl zákaz vstupu, anebo nerovný terén. Přišlo to, čeho se Klárka obávala nejvíce. Noční balení a přesun. Balili jsme rychle, jen Klárce to zabralo o kapku dýl, jelikož své věci měla rozházené všude možně. A tak jsme došly k ponaučení, že spát se chodí se sbalenou krosnou. Noční přesun byla z mého pohledu celkem sranda. A z ostatních pohledů na věc myslím taky. Nejvtipnější asi bylo procházet s čelovkama campem, kde na nás nějaká paní nechápavě a zaujatě pozorovala. Pro mě to v tom spacím overalu s Mickey Mousem taková sranda nebyla. Kecám.
Šli jsme po silnici, až jsme došli do vesničky Albeř. Začalo lehce pršet a my jsme stále nevěděli, kam složíme hlavu. Spát na zastávce, nebo ne… Nakonec jsme kousek za zastávkou postavili přístřešek. Plachta byla připevněná k plotu na zítce a dole jsme jí zatěžkali kameny. Krátce po druhé ráno už jsme vybalili spaní a pozorovali jezdící dodávku kolem nás. Tak nějak jsme usnuli.
Vstali jsme v 07:30. Sbalili jsme si vše a šli jsme na zastávku. Posnídali jsme a zanedlouho přijela úzkokolejka pro Dádu a Bobeše, která je měla dovést do Bystřice, kde měli auto. Pro nás si přijela také úzkokolejka, necelých 40 minut po tom, co už byly Dáda s Bobešem pryč. Už jsme se konečně mohli posadit na sedačky a nemuseli jsme stát u záchodů, jako první den. Cesta utíkala rychle. Vtipkovali jsme nad včerejšími zážitky, hlavně nad renesančním člověkem Lonardem DiCapriem. (- Klárka 2017). V Jindřicháči jsme si dali kávu a čokoládu z automatu a pokračovali jsme vlakem do Budějc. Tam jsme se s Rosničkou a se Zvířectilem rozloučili a já s holkama jsme pokračovaly do Písku s přestupem v Protivíně. Podle mě to byl opravdu moc krásnej a vydařenej puťák a doufám, že se za rok domluvíme a podnikneme něco podobně půvabného.Usmívající se
 

Další články